Domácí hospic Jordán

Vaše příběhy

Tato rubrika je určena pro Vás, kteří máte zkušenosti s péčí o své blízké a chcete se o ně podělit. Váš příspěvek rádi zveřejníme, neboť Váš osobní příběh může pomoci další lidem, kteří se ocitli ve stejné situaci.

 

Napsali jste nám (5)

Díky laskavému a citlivému přístupu a pomoci sestřiček p. Novákové a p. Zděnkové a lékařkám p. Mikulášové a p. Staňkové jsem dokázala zvládnout důstojný závěr života svého manžela v domácích podmínkách. Zemřel v klidu a tichosti v úzkém kruhu rodinném.

Hluboce se skláním před Vámi a Vaším posláním. Děkuji.

Trybučková

 

Napsali jste nám (4)

Vážení,

chtěli bychom vám všem v Domácím hospici Jordán poděkovat za čas, kdy jste do naší rodiny chodili pečovat o našeho dědečka.

Byl to pro nás všechny velmi důležitý čas a jen díky vám a vaší péči mohl dědeček být doma, bez bolesti a mohl umřít mezi námi.

Dědeček měl rakovinu 4 roky, 2 roky jsme o jeho nemoci věděli všichni. Stále se tvářil, že je to dobré a ono to i tak vypadalo. Bolesti neměl, chodil, pracoval doma i na zahrádce. V roce 2013 se jeho stav začal horšit, hůř se mu chodilo, začal mít bolesti nohou, lékaři říkali, že je to spojené s dnou, kterou léta trpěl. Postupně ho zařadili do léčebného programu, ale bolesti nohou trvaly dále. Mladý lékař v krajské nemocnici neměl mnoho zkušeností ani trpělivosti a naše rodina hledala možnosti jiné. Jak se postupně dědečkův stav horšil, objevovaly se informace o domácím hospici. Dědeček do nemocnice nechtěl, ale o hospici také moc slyšet nechtěl. Trávili s babičkou čas na své zahradě. Měl už ale veliké bolesti, nemohl spát, nemohl jíst, strašně se potil. Lékař v krajské nemocnici říkal, že to děda musí zvládnout a bojovat. Chtěli jsme léky na bolest, ale i když nějaké dostal, bolesti byly obrovské. Postupně už se dědeček nemohl postavit na nohy, nedošel na WC, hrozně zhubl.

Postupně se jeho stav horšil, a jedno říjnové ráno byl stav tak vážný, že byl odvezen do nemocnice. To už bylo jasné, že mnoho času nezbývá. Probírali jsme v rodině, jaké máme možnosti:
1) děda zůstane v nemocnici, tam ale víme, že být nechce
2) z nemocnice půjde domů, aby byl s babičkou, ve městě, kde žijí, však není taková péče, která by zajistila domácí hospicovou péči. Takže jakmile se stav zhorší, bude převezený do nemocnice, kde být nechce.
3) převezeme dědečka do Tábora, kde je domácí hospic a kde bydlíme, budou u nás doma i s babičkou, bude k nám chodit domácí hospic, který je schopný se postarat o dědu, aniž by musel do nemocnice.

Nejprve se zdálo, že to nebude snadné, padaly otázky: Co, když tím vezmeme dědovi naději? Nebude znamenat péče hospice, že vlastně předem skládáme zbraně a že to znamená, že zemře? A jak to všechno zvládneme? Ale upřímně, nebyly to hlavně naše strachy? Zjistili jsme, že když požádáme o péči domácího hospice, dostaneme naději, která je důležitá nejen pro něj, ale pro nás všechny. Naději, že NEBUDE MÍT BOLESTI, (které ho poslední dobou krutě trápily a tím trpěla i celá rodina), že nebude sám, že bude doma.

Rozhodnutí ale bylo hlavně na něm. Kupodivu, když mu babička řekla, o čem jsme vedli všichni dlouhé hovory, souhlasil, přestože předtím o hospici nechtěl slyšet.

Domluvili jsme se s vaším hospicem, zda byste dědečka mohli přijmout do péče, a co máme dělat, když potřebujeme převoz z nemocnice k nám domů. O tom, jak probíhal převoz se nebudeme dlouze rozepisovat, bylo by to na samostatný dopis, uvedeme jen, že byl velmi dramatický, na samotném přesunu ze sanity do bytu se museli podílet hasiči, za což jim patří velký dík, neboť dispečink nemocnice ve městě, kde dědeček ležel, vyhodnotil jeho zdravotní stav jako dobrý a poslal ho na dálkový převoz ve staré sanitě, bez pásů, dědeček padal cestou z lehátka, do sanitky posadili další pacienty, které rozváželi po krajském městě a teprve potom se vydali na cestu do Tábora. Řidič byl sám, neměl lůžko, ze kterého by dědeček při výnosu nespadl, a my jsme tak museli požádat o pomoc hasiče. Jen díky nim vše dobře dopadlo a dědeček se tak ocitl u nás doma.Tím také končilo vše dramatické, co předcházelo přijetí do vaší péče.

Za chvíli poté, co byl dědeček uložen do postele, kterou jste nám zapůjčili, přišla sestřička s lékařkou vašeho hospice. Prohlédly dědečka, vše sepsaly, dědeček dostal léky proti bolesti, obě s dědečkem hovořily o samotě. Pak dědeček usnul a paní doktorka si povídala s námi. Probírali jsme celou historii dědovy nemoci, současný stav i budoucnost. Dostali jsme léky, obvazový materiál, vše, co bylo v tu chvíli potřeba, nám vysvětlily. Doma nám zůstala dokumentace, kde bylo vše zapsáno i pro naši lepší orientaci. Seznámili jsme se léky, které dědeček dostal od paní doktorky předepsané, kdy je má brát, co máme dělat, když přijdou nečekané bolesti či události. Dostali jsme také telefonní číslo, na které jsme mohli kdykoli zavolat ve dne i v noci. Je úžasné, že držíte pohotovost a nemuseli jsme se tak bát, že budeme muset volat zachránku a děda půjde do nemocnice. Chodili jste k nám každý den. Někdy i několikrát, poradili jste nám se vším, s čím jsme se během pečování potýkali. Pomohli jste nám vyplnit žádost o příspěvek na péči, který jsme opravdu nakonec i dostali přiznaný, to byla pro nás velká finanční pomoc. Byla u nás sociální pracovnice, psychoterapeutka, lékaři, zdravotní sestry, všichni nám pomáhali a všem jsme velmi vděčni. S vaší pomocí se bolesti daly zvládnout, dědeček dostal dobrou náladu, přestal mít veliké bolesti, začal spát, dostal znova chuť k jídlu. Je radost vařit strávníkovi, kterému chutná. Díval se na televizi, pracoval na počítači, řídil na dálku úpravy zahrady, aby v létě babička neměla starosti s tím, jak co udělat. Pravidelné návštěvy vašeho týmu nám přinesly klid a důvěru, že vše zvládneme. Když jsme byli unavení, poslali jste nás si odpočinout a byli jste u dědečka dvě hodiny nad rámec vašich návštěv. Doma byly i naše děti a i ony se zapojily do pečování, povídaly si s dědou, nosily mu jídlo a pití. Dědeček postupně zavolal všem svým kamarádům a řekl jim, že umírá a že jestli chtějí, mohou ho navštívit. Mohl se tak se všemi ještě vidět osobně. Toto trvalo několik týdnů. Dědeček byl celý život trochu „svůj“, měli jsme před pečováním trochu obavy, jak se nám podaří skloubit celé to fungování, najednou nás bylo doma někdy i osm, ale vše se dalo zvládnout! Nejvíce nás překvapila proměna, jakou dědeček prošel, celou dobu byl velmi milý, laskavý, za vše děkoval, povzbuzoval a chválil. Jsme vám velmi vděčni i za to, že tak navždy můžeme na dědu vzpomínat jako na milého a laskavého člověka. Jak se jeho stav postupně horšil, objevily se u nás doma další pomůcky, oxygenátor – dýchací přístroj, který mu pomáhal s dechem, polohovací podložky, dokonce jsme zvládli umýt dědovi hlavu na posteli v takové nafukovací vaničce. Viděli jsme na vlastní oči, že se doma dá pečovat o člověka, který je tak vážně nemocný. Chvílemi to v jeho pokoji vypadalo jak na jednotce intenzivní péče, přístroje, léky, obvazový materiál, je neuvěřitelné, jak je technika malá a dokonalá.

Pak se rozhodl, že by chtěl mluvit s panem farářem, po jeho návštěvě nám řekl, jaký si přeje pohřeb a kde. Náš dědeček, který do kostela nechodil.

Jednoho dne „dokončil“ práce na zahradě, všichni jeho kamarádi už ho navštívili a v tu chvíli nastal zvrat v jeho zdravotním stavu. Druhý den dostal sepsi a my jsme viděli, že začíná odcházet.

Několik dní byl „ tady i tam“ a pak na den přesně měsíc, kdy k nám přijel, zemřel. Je zvláštní psát o smrti, ale bylo to velmi poklidné, důstojné, až posvátné, odpoledne nám stiskl ruku, když byl „tady“, pak poklidně vydechl a „byl pryč“.

Moc vám děkujeme, bez vás bychom nemohli prožít tenhle tak důležitý čas společně. Dali jste nám nejen péči, ale i možnost být společně, zažívat situace a věci, které, kdyby byl v nemocnici, bychom prožít nemohli. Teď víme, že když bychom se opět dostali před rozhodnutí pečovat, nebudeme váhat.

Čas je příliš vzácný a není dobré jím plýtvat.

 

Napsali jste nám (3)

Vážení přátelé,

chci vám vyjádřit svůj dík za pomoc při posledních dnech života mé manželky. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu jsem přestával zvládat i poměrně jednoduché činnosti, proto si moc a moc cením všeho, co jste udělali pro to, aby manželka nemusela poslední chvíle strávit v neosobním prostředí nějaké léčebny, ale mohla být doma mezi svými. Ještě jednou vám děkuji a vysoce oceňuji vaši profesionalitu a empatický přístup.

Petr Kolář

 

Napsali jste nám (2)

Vážený kolektive DHJ,

zhruba před deseti dny naposledy vydechl náš milovaný tatínek na svém lůžku v rodné chalupě v Janově u Mladé Vožice. Přesto, že jeho stav byl vážný, využili jsme Vašich služeb v době, kdy jsme se domnívali, že by tu měl být ještě někdo, kdo nám pomůže bezbolestně dožít jeho poslední chvíle.

Naše spolupráce nebyla dlouhá, o to více bych Vám touto cestou chtěla ze srdce poděkovat za milé přijetí, profesionálně odvedenou práci, vstřícné jednání a nezvyklou ochotu. Zvlášť děkuji vrchní sestře, která mi ho pomohla vypravit na poslední cestu.

Ještě jednou vřelé díky za Vaší obdivuhodnou práci.

Marie Chlumáková,12.7.2013

Pacalajovi

Bazárek Domácího hospice Jordán….. Kulturní akce – výtěžek ve prospěch Domácího hospice Jordán….. Umělci vydraží svá díla ve prospěch Domácího hospice Jordán….

Takové a podobné zprávy jsem dost často zahlédla v Táborských listech. Protože jsem v minulosti noviny jen tak přelétla a selektovala články na ty pro mne nejzajímavější, nevěnovala jsem výše zmíněným takovou pozornost, kterou by si zasloužily. Až když jsem zůstala doma v důchodu a měla více času pročíst celé noviny, jsem si uvědomila, kolik akcí se pořádá, aby tato nezisková organizace mohla plnit své poslání. Ale stále se mne to bytostně nedotýkalo.

Až když manžel těžce onemocněl a já se ocitla na kraji svých sil v péči o něj a chtěla splnit svůj slib jemu daný, že udělám vše pro to, aby dožil doma, bez bolestí a ne v nemocnici, hledala jsem pomoc. A našla jsem ji právě u pracovnic Domácího hospice Jordán Tábor.

Jejich nejen profesionální, ale i lidský, pozorný, vnímavý, ochotný a nápaditý přístup mi umožnil zvládnout ten těžký úkol, který jsem si dala. Byly mojí oporou jak fyzickou, tak psychickou. Naučily mne, co jsem neznala a poradily v nesnázích, půjčily polohovací lůžko, poskytly zdravotní a hygienické pomůcky, léky na utišení bolestí, které manžela sužovaly. Byly mi k dispozici 24 hodin denně.

Díky nim manžel odešel z tohoto světa smířený se svým osudem, klidný, bez bolestí a hlavně z domova, z mého náručí, v doprovodu mých láskyplných slov.

Ale tím jejich pomoc nekončí. Jsou tady pro mne k dispozici v případě, že budu jejich podporu potřebovat i já v této pro mne těžké době.

Velice mne mrzí, že naše zdravotnictví nezastřešuje takovéto organizace, které nahrazují zdravotní péči, jež by měla být jeho součástí. Domácí hospic Jordán si na svou činnost musí shánět sponzory a dobrovolné dárce a finanční prostředky získávat také z výtěžků společenských a jiných akcí. Spolupracuje s dobrovolníky, kteří pacientům věnují svůj volný čas. Stát podle mého názoru podporuje tolik nepodstatných projektů a na člověka, který pro něj celý život pracoval a čeká ho poslední cesta, zapomíná. I takový člověk má právo dožít podle svých představ a ne jen jako „kus“, nad kterým už se v nemocnici obvykle „láme hůl“.

Děkuji proto touto cestou doktorkám Heleně Staňkové, Jarmile Zábilkové a zdravotním sestrám Báře Novákové a Aleně Zděnkové, potažmo celému týmu Domácího hospice Jordán Tábor za to, že jsou, jaké jsou, co dělají a jak to dělají.

Měla jsem veliké štěstí, že jste byly se mnou. Děkuji!

Helena Pacalajová

 

 

 

Sladké překvapení.
Během jedné návštěvy překvapil náš pacient se svojí manželkou paní doktorku a sestřičku krásným a dobrým dortem. Děkujeme.

Dárek - dort

(Po kliknutí na náhled, se fotografie otevře ve větším rozlišení v novém okně)

 

 

Napsali jste nám (1)
Z dopisu paní, která se starala o svého manžela:

"...Chtěla bych vyjádřit svou vděčnost pracovníkům DHJ. Pomáhají nemocným i jejich blízkým, jsou dostupní ve dne i v noci. Tato pomoc, ta jistota, že na všechny problémy jsou tady s námi, jejich krásný lidský přístup - to zaslouží úctu, vděčnost a podporu DHJ..."

 

 

Čihákovi
Rodina našeho pacienta pana Jiřího Čiháka se s pomocí hospicových sestřiček a paní doktorek o něj velmi hezky stará. „Ruku k dílu“ přikládá i vnouček Filípek.

Naše paní doktorka u klienta Náš klient s vnoučkem

Náš klient s vnoučkem

(Po kliknutí na náhled, se fotografie otevřou ve větším rozlišení v novém okně)

 

 

Rozárka
Jak vidí děti péči o nemocné nám namalovala malá Rozárka z Tábora.
(Po kliknutí na náhled, se obrázek otevře ve větším rozlišení v novém okně)

Od Rozárky

 

Co předcházelo založení Domácího hospice Jordán?

Rozhovor pro Táborský deník vedl s Marií Sovadinovou pan Josef Musil.

Napadlo by vás před nějakými třemi lety, že v Táboře spoluzaložíte hospic?

Ne.

Co se přihodilo, že jste se k tomu rozhodla?

Příběh, který jsme v roce 2009 prožili s tetou Evičkou. Byla to teta mého manžela, bydlela v Českých Budějovicích, měli jsme ji velice rádi a považovali jsme ji v podstatě za další babičku. Ovšem moderní babičku. Jezdila na kole, sportovala a nebyl pro ni problém udělat stojku nebo vylézt na strom. Zároveň to byla elegantní dáma s velkým přehledem o okolním dění. Šest let se starala o svého manžela, když onemocněl Alzheimerovou chorobou. Neměla děti, a proto jí v péči samozřejmě pomáhala okolní rodina. Ale přesto nevětší tíže spočívala právě na ní. Díky své energii všechno zvládla a pečovala doma o manžela až do jeho poslední chvíle.

To byl tedy podnět k vybudování hospice?

Ten měl teprve přijít. Po několika letech totiž osudová rána zasáhla i tetu Evičku. Že se něco přihodilo, jsme poznali, když jsme za ní přijeli do Budějovic na oslavu narozenin. Z Evičky sice stále vyzařovala energie, ale při chůzi napadala na jednu stranu, obtížně pohybovala levou rukou a měla svěšený koutek úst. Typické příznaky cévní mozkové příhody. Naložili jsme Evičku do auta a jeli s ní do budějovické nemocnice.

Potvrdila se diagnóza?

Bylo to mnohem horší. Toho dne večer jsme se z nemocnice dozvěděli, že Evičce natočili cétéčko a zjistili, že má masivní nádor na mozku s ohromnými metastázemi. Pomocí léků pak její stav trochu zlepšili na přechodnou dobu. Současně nám sdělili, že další léčba je marná a zbytečná.

Řekli paní Evě o jejím stavu?

Pokusili se o to. Jenže Evičce už se v té době natolik začala měnit osobnost, že si vůbec nechtěla, a snad ani nemohla připustit skutečnost. Slova lékařů nepřijímala. Oponovala jim, že je úplně zdravá. Když ji z nemocnice propustili, za nějaký čas jí začaly odumírat tkáně na rukou a bylo jasné, že nemůže být doma sama. I ona už jistě pochopila, jak to s ní je. Jen o tom nemluvila. Převezli jsme si ji k nám domů, do Tábora, a svůj život jsme přizpůsobili tomu, abychom se o ni mohli starat.

Chtěla to i paní Eva?

Přímo nám to neřekla. Ale když jsme si s ní ještě v Budějovicích povídali, často vzpomínala na to, jak se doma starala o svého muže. Měli jsme pocit, že nám tím naznačuje, že ani ona nechce zemřít v nemocnici.

Podle čeho jste zjišťovali, jak při domácím ošetřování správně postupovat?

Naštěstí jsme o tom nějaké znalosti měli. V té době jsem pracovala jako sociální pracovnice v jedné neziskovce, kde byla i půjčovna kompenzačních pomůcek. Proto jsem neměla problém získat všechno, co je potřeba pro domácí ošetřování. Další rady mi daly kamarádky, které se doma staraly o svoje nevyléčitelně nemocné rodiče. Měly zkušenosti díky Cestě domů, což je první mobilní hospic v naší republice a sídlí v Praze.

Co bylo na celém pečování nejnáročnější?

Že jsme si všechno museli zařizovat sami a na mnoha místech. Všude jsme trpělivě vysvětlovali, o co se snažíme a co k tomu potřebujeme. Nenaráželi jsme na odmítání, ale pro některé lidi to byla úplně nová záležitost, že se někdo chce doma starat o nevyléčitelně nemocného až do jeho poslední chvíle. Vysvětlování zabíralo hrozně moc času. A my měli obavu, že ho máme málo. Tehdy jsme pocítili, jaká je škoda, že na Táborsku neexistuje mobilní hospic, který v takových případech poskytuje celkovou pomoc.

Jak dlouho jste se o paní Evu starali?

Asi měsíc. Ale doba od stanovení diagnózy do dne, kdy Evička zemřela, trvala pouhých devět týdnů. I když to byl krátký čas, naprosto stačil k tomu, abychom si doma všichni uvědomili, že strávit poslední chvíle se svým blízkým, je to nejlepší nejen pro něj, ale i pro nás. Doma pomáhali úplně všichni — můj manžel, obě babičky, všichni příbuzní včetně našich tří dětí. Tomu nejmenšímu, Honzíkovi, byly tehdy čtyři roky. S tetou si maloval, povídali si a prohlíželi fotky ze starých alb. Dozvěděl se plno věcí, o kterých by neměl tušení, kdybychom nechali Evičku v nemocnici a jen čekali, až přijde od lékaře esemeska, že se její život naplnil. I my ostatní jsme se zájmem naslouchali. Když se pak Eviččin stav zhoršil, Honzík u ní seděl v posteli a dělal jí společnost. Dával jí pít a starostlivě se ptal: „Evičko, nemáš ještě žízeň?“ Pak se podíval na její peřinu, řekl: „Koukají ti palce,“ a pečlivě ji přikryl. Zajímal se o její stav a my mu nic netajili. A stejně tak, jak to prožíval Honzík, jsme to prožívali i my okolo. Jen nám už scházel dar jeho dětské bezprostřednosti.

Jak Honzík přijal skutečnost, že teta zemřela?

Evička zemřela v půl sedmé ráno, pokojně a klidně. Byli jsme u toho jen my dospělí. Pak jsme zavolali pana faráře a nakonec jsme vzbudili děti a šetrně jim řekli, co se stalo. Nato se děti s Evičkou rozloučily. Honzík samozřejmě říkal, že se mu po Evičce bude stýskat, ale zároveň věděl, že odešla někam, kam jednou odejde každý, a nejvíc ho zajímalo, kde zrovna teď je její dušička. V té době už věděl, jak vypadá člověk, když se narodí a je ještě miminko, a najednou zjistil, jak to vypadá, když lidský život skončí. I když jsme předtím při ošetřování všichni věděli, že se čas naplňuje, přesto to pro nás byla bolest. A trvá do dneška. Ale ten čas pečování považujeme zpětně za veliký dar, který jsme dostali.

Tím by celý příběh mohl skončit. Ale on se místo toho začal rodit hospic…

Myšlenka na něj mě napadla, když jsem šla po ulici. Najednou mi v hlavě někdo začal říkat: „Najdi někoho, kdo by chtěl založit v Táboře domácí hospic.“ Ale já smlou-vala: „Ne, ne, mám tři děti, studuju vysokou školu a už bych taky po tom všem chtěla mít trochu klidu.“ Jenomže ta myšlenka mě pronásledovala dál. Až mě dostihla osmého září při setkání neziskovek. Účastnila se ho tehdejší místostarostka, paní Pečmanová. A ta nám po schůzi řekla: „Představte si, přišla za mnou jedna paní, že by chtěla v Táboře postavit hospic. Ale město na to nemá ani pozemky, ani tolik peněz.“ Vykulila jsem oči a vypadlo ze mě, že by třeba stačil jen mobilní hospic, který by byl levnější. Dokonce jsem ani nechtěla říct, že bych takový hospic chtěla vytvořit i já. Místo toho jsem zakoktala cosi jako: „Já vím o jedné aktivitě, se kterou by se ta paní mohla spojit.“  Paní Pečmanová mi tedy dala telefonní číslo. Až za dva dny jsem se na něj odhodlala zavolat. Ve sluchátku se ozvala Jana Špačková Chalupská. Do té doby jsme se neznaly. Sešly jsme se na kafe a zjistily jsme, že jsme se obě přihlásily na stejný seminář o zakládání hospiců. Měly jsme jen hodinu čas a během té chvíle jsme se rozhodly, že se pokusíme mobilní hospic v Táboře založit.

Pokud dobře počítám, hospic Jordán se zrodil 11. září 2009?

Nejspíš ano a stalo se to na Žižkově náměstí, u stolku před kavárnou Osmnáctka. Vím, že teď nemáme prostor pro další povídání, ale byla bych vděčná, kdyby jednou tenhle rozhovor mohl pokračovat právě s Janou. I její příběh je velice zajímavý a nebýt jí, v Táboře bychom hospic neměli.

 

Víra, Naděje, Láska

Většina, z nás, kdo žijeme v manželství, jsme do něj kdysi vstupovali s Vírou, že ten, koho si beru, je Ten pravý. S Nadějí očekáváme, že společná cesta bude stále ozářena sluncem a bez mráčku. A aby tomu tak bylo po celý život, záleží na tom, jak hluboká je Láska mezi manželi.

To vše dokáže a to někdy hodně „na tvrdo“, prověřit nemoc zvaná rakovina.

I mezi nás, mě a manžela, se vetřel tento nezvaný host. Chtěli jsme od lékařů pravdivé informace (co je to za nemoc a jak bude probíhat léčba). Nejprve byla operativně vytvořena stomie - vývod. Poté následovala radioterapie, po ní nastoupila chemoterapie. Stomie vyžadovala každodenní péči, odstranění plného sáčku a znovunalepení nového.

Uvědomovali jsme si, že čas, který ještě spolu prožijeme, by měl být naplněný pozorností a ohleduplností, respektování důstojnosti druhého a potřeb nemocného partnera. Pro nás tento čas trval 2 a půl roku.

Nikdy ten, který tady pak zůstává sám, není úplně připraven na odchod toho druhého, a proto je dobré vědět, že by měl dát svým přístupem nemocnému partnerovi pocítit, že péče o něj je konaná s Láskou. Pak v době „po“ má vědomí, že udělal vše, co udělat šlo.

I já jsem tady zůstala sama. Čas prý rány hojí, ale smutek zůstává. U mě vstupuje Naděje a Víra, že se zase setkáme, až si i mě Pán Bůh zavolá. A láska? Tu chci dávat těm, kteří jsou kolem mě.

J.N., Tábor